Ve čtvrtek 16. května 2013 skončilo u Obvodního soudu pro Prahu 7 zprošťujícím rozsudkem prvostupňové soudní řízení trestní proti bývalému policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu. Je to proces, výjimečný politickým pozadím, významem bývalého postavení pana obžalovaného a možným vlivem na osud ministra vnitra. Česká republika se díky němu opět stala aspoň v něčem evropskou jedničkou, neboť trestní stíhání policejního prezidenta je vskutku neobvyklý úkaz.

V souvislosti s rozeštváváním veřejnosti kvůli dopadům amnestie na poškozené se zakořenil obecný názor, že kdo byl obviněn, je zcela jistě vinen, musí být odsouzen a poškození se pak podělí o jeho majetek, i když už třeba ani žádný nemá. Z toho se odvozuje, že abolice zmařila nepochybně zasloužené dopravení obviněných za mříže a poškozeným ztížila až znemožnila přístup k náhradě škody. Presumpce viny Stalinova zločinného prokurátora Andreje Vyšinského se díky odpůrcům amnestie dočkala v českém Absurdistánu nového rozkvětu.

Bylo by nesprávné pod stejným zorným úhlem předjímat osud obžalovaných v kauze Mostecké uhelné společnosti, ať jde o její švýcarskou větev, jež již vstoupila do fáze soudního projednání, nebo o českou, která se po letech podřimování v zapomnění teprve belhá k obžalobě. Bez ohledu na nepředvídatelnost výsledku není sporu o tom, že jde o velkou trestní kauzu, protože kvalifikovanými orgány bylo vysloveno podezření na trestnou činnost s velkou škodou, které musí být zváženo nezávislým soudem. Pokud věci došly tak daleko, rozsudky budou pro veřejnost hodnotnými zprávami, ať již dopadnou jakkoli.

Po souboji ministra spravedlnosti Pavla Blažka s pavlačově útočnou moderátorkou Danielou Drtinovou v Událostech, komentářích ČT dne 6.května 2013 její účinkování v dalším dílu pořadu společně se superdemagogem, socialistou Lubomírem Zaorálkem a superpopulistou, věrným představitelem ODS Jiřím Pospíšilem, slibovalo zážitek, jiskřící neslučitelností názorů, kořeněný trapnostmi všeho druhu. Ale překvapivě zde zavládl duch vzájemného porozumění a ohleduplnosti mezi zkrotlými protivníky, od nichž se očekávala nesmiřitelnost. Byla to pohoda jako na Starém bělidle. Daniele Drtinové se tentokrát nepodařilo vyvolat svár mezi hosty. Ostatně na rozdíl od způsobu nakládání s Pavlem Blažkem se o to tentokrát ani moc nesnažila.

Prezidentův kancléř Vratislav Mynář neobratnou slouhovskou horlivostí v odhalování původce Klausovy amnestie nabudil k sérii veřejných vystoupení Pavla Hasenkopfa, který ve snaze vyvrátit nařčení z jejího spoluautorství začal „odhalovat“ jako pravého pachatele Zdenka Koudelku. Pro smečku lovců samoúčelných senzací to byl popud k zahájení honu na čarodějnice. Přidali se k nim i někteří politici a odpůrci amnestie z řad právníků.

Vědomí nejtvrdších odpůrců novoroční amnestie, že se jim nepodaří pomstít se exprezidentovi Václavu Klausovi a předsedovi vlády Petru Nečasovi za zásah do jejich zájmů, je povzbudilo k pátrání po autorech textu. Zatím veřejnosti neřekli, k čemu jim zjištění bude dobré: amnestie proběhla a nelze ji zvrátit, odpovědný za ni je pouze bývalý prezident a spoluodpovědný v aboliční části předseda vlády. Václav Klaus trvá na tom, že je jediným autorem a jeho tvrzení je z právního hlediska nezpochybnitelné.

Výstavní síň v tereziánské části Pražského hradu, v sousedství kouzelných rozkvetlých Jižních zahrad a přilehlých Palácových zahrad, s neméně kouzelným výhledem na rozkvetlý Petřín, hostí výstavu významného fotografa Jaroslava Kučery. Vystavovatele mám osobně rád, patří ostatně k přátelskému kroužku, soustředěnému kolem spolku Šalamoun. Proto jsem výstavu navštívil s velkou zvědavostí. Pozvánku na vernisáž jsem nemohl využít, zato jsem si užil poklidnou prohlídku v sobotním odpoledni.

„Padni, komu padni, ale nám se vyhni“, vykřikují politici a bůhvíkým placení a do zbraně povolaní námezdní psavci, znepokojení nebývalým nárůstem zahajovaných trestních řízení proti „bílým límečkům“ ze všech pater veřejné správy.

Tlak vyvolává protitlak. Ohroženi jsou mocní lidé, ti viditelní, ale také ti skrytí očím veřejnosti za pimprlovým divadlem politiky a rámusením novinářů. Krátce po žvanění Petra Nečase o partě policejních plukovníků a podplukovníků a výhružném slibu Miroslava Machiavelli Kalouska o brzkém stíhání obtížných policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů padl policejní prezident Petr Lessy, vzešlý z výběrového řízení, zorganizovaného bývalým ministrem vnitra Radkem Johnem k velké zlosti předsedy vlády. Jde o náhodu nebo o příčinnou souvislost?

Opakované setkávání s výroky téhož soudce vyvolávají pokušení ke srovnávání. Tentokrát mě do pokušení uvádí rozsudek Vrchního soudu v Praze, přesněji řečeno senátu Jiřího Lněničky ze dne 17. ledna 2013, týkající se odvolání Petra Kušnierže, bývalého ředitele Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, a spoluobžalovaných, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012. Obsahem jejich provinění je uplátkářství a zneužití pravomoci úřední osoby.

Kritika čtenářů mě přiměla, abych se vrátil k otázce, které jsem se dotkl v článku „Pavel Blažek popáté“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013042301), zda nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman může vyhovět požadavku Miroslava Machiavelli Kalouska na sjednocení přístupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování postupu úředních osob, jednajících podle zákona o majetku státu či zákona o oceňování majetku státu.

Tvrdil jsem, že Pavel Zeman nemá pravomoc generálního prokurátora, takže přání ministra financí vyhovět nemůže. Proti tomu se ozvala námitka, že nejvyšší státní zástupce má přece zákonné prostředky, jimiž může metodicky a výkladově sjednocovat postup státních zastupitelství v trestním řízení. To jistě ano, ale nemůže je použít svévolně, v rozporu s ústavní dělbou pravomocí a odpovědnosti, jen proto, že dostal politické zadání.

Vídeňským vyjádřením o záměru obejít se při jmenování paní Livie Klausové velvyslankyní v Bratislavě bez tvrdohlavého ministra zahraničí se pan prezident zcela zbytečně chytil do vlastní pasti. Nedosáhne-li svého, bude pro smích. Cena za vynucené vítězství nad Karlem Schwarzenbergem může ale být nepřiměřeně vysoká.

Nevládne totiž prostředkem, jímž by pana ministra zahraničí mohl přinutit k opuštění hrdého postoje nezávislého profesionála. Současně se nemůže spolehnout na slabošského předsedu vlády, že podstoupí oběť rozpadu vlády a prokáže mu na vlastní pěst poslední službu kontrasignací jmenování paní Livie.

Zdá se, že poslední dny jsou zvlášť bohaté na zkoušky, jimž je vystaven pan ministr Pavel Blažek. Nástrahy přicházejí nečekaně i z míst, odkud by je nikdo nečekal, v tomto případě od ministra Miroslava Machiavelli Kalouska, který si „pustil pusu na špacír“ v rozhlase.

Každému, kdo neslyšel pořad „20 minut Radiožurnálu“ v pondělí 22.dubna 2013 v 17:05 s podivně unaveným ministrem Miroslavem Machiavelli Kalouskem a břitkým komentátorem Martinem Veselovským, doporučuji poslech ze záznamu (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2872811). Slyšet, jak se šedá eminence TOP 09 a celé koaliční vlády mění z Machiavelliho na klauna, těžce vládnoucího jazykem a s opileckou umanutostí se vracejícího ke stále stejným slovním vazbám, je velká legrace až do té chvíle, než si uvědomíte, že ve skutečnosti jde o velmi smutnou událost. Ať už se stalo panu ministrovi cokoli, skutečnost, že ve stavu, připomínajícím opilost, vystoupil na veřejnosti, je znepokojivou výpovědí o jeho osobnostní kultuře: zřejmě si myslí, že si může dovolit cokoli a co si o jeho stavu myslí lidé, mu může být ukradeno.

Ministr Pavel Blažek je velmi inteligentní, mimořádně vzdělaný a rozhodný politik. Překypuje ale temperamentem, který ho někdy svádí k ukvapeným soudům. V době, kdy musel nečekaně převzít úřad po vyhozeném Jiřím Pospíšilovi a spadl právě do zmatků kolem obsazení místa vrchního státního zástupce v Praze, nechal veřejnost nahlédnout do nesnadného myšlenkového vývoje, který ho posléze přivedl k rozhodnutí jmenovat Lenku Bradáčovou (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012072601; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012073001).

V posledních dnech zaznělo jméno ministra spravedlnosti Pavla Blažka třikrát ve spojitosti s agendou stížností ministra pro porušení zákona. Veřejnost se dověděla, že odmítl podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka (http://www.novinky.cz/krimi/299095-blazek-nepoda-stiznost-ve-prospech-kajinka.html). Není se čemu divit, protože za nejslavnějšího českého vězně se brali již předchozí ministři, kteří se stížnostmi u Nejvyššího soudu ČR neuspěli. V důkazní situaci případu se od té doby nic nezměnilo, takže jiný výsledek by se nedal čekat. Ostatně by to byla stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou ministrovi zakazuje zákon. Ministrovo rozhodnutí tedy není žádným projevem arogance, jak si prý myslí Jiří Kajínek.

Ještě nedávno působila ministerstvu spravedlnosti starosti přeplněnost věznic, nelichotivé evropské prvenství České republiky v poměrném počtu vězňů a neúnosnost nároků vězeňství na státní rozpočet. Rozšiřovaly se ubytovací kapacity věznic. Pozornost se zaměřila také na usnadnění předčasného podmíněného propouštění pachatelů méně závažné trestné činnosti. Ministerstvo hledalo spásu proti dalšímu přibývání vězňů v alternativních trestech. Velkou pozornost věnovalo zavedení trestu domácího vězení, za působení Jiřího Pospíšila s velkou slávou a hlučně, zato neúčinně, za jeho nástupců Kovářové a Blažka sice méně hlučně, ale o to věcněji.

U Obvodního soudu pro Prahu 7 pokračoval ve dnech 11. a 12. dubna 2013 jeden z nejzvláštnějších polistopadových procesů: postavit před soud pro podezření z přečinu pomluvy policejního prezidenta dříve nikoho nenapadlo a mám obavy, že jsme v tomto ohledu získali další nelichotivé prvenství mezi členskými státy Evropské unie.

Dostat se mezi drtící kola justiční mašinérie je nemilá událost, ať už to nakonec dopadne jakkoli. Každý má nárok na spravedlivý proces, vyřízení věci v rozumné době a bez nadbytečných zásahů do soukromí. Skutečnost bývá ale mnohdy od teorie značně odlišná. Někdy se oběti zločinu marně pokoušejí uvést do pohybu příslušné orgány, jindy končí ve vězení nevinní lidé. Nikdo nemůže předem odhadnout s vysokou mírou pravděpodobnosti, jak a za jak dlouho se jeho věc uzavře.

Každý, kdo četl Kytici, ví, že v pátek je nejlépe nevycházet, neboť to je nešťastný den. Lidské osudy se ale vyvíjejí bez ohledu na poezii a lidovou moudrost, takže lidé i v pátek vycházejí a konají, úřady úřadují, soudy soudí.

Bývalý policejní prezident Petr Lessy zřejmě vzhlíží k pátku 12. dubna 2013 s neklidem, protože je možné, že soudce Roman Podlešák vynese rozsudek v jeho věci, probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 7. Prvoinstanční rozsudek nebývá „konečnou stanicí“, přesto jej obžalovaný obvykle očekává s napětím a s ním často i žalobce a další lidé, jichž se řízení nějakým způsobem dotýká.

Nenávistná většinová společnost si přeje nemilosrdné trestání nezákonného chování a má co chce: v pití piva a počtu lidí za mřížemi jsme na špici Evropy. Vládnoucí pseudoelity, dlouhodobým životem ve slonovinové věži výsadních postavení odtržené od života dolních deseti milionů, populisticky využívají těchto nálad k upevnění své oblíbenosti, bez ohledu na to, že se jinak prohlašují za dobré křesťany, kteří se denně modlí „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“. Příležitost k předvedení neslitovnosti jim čas od času poskytovali oba bývalí prezidenti udělením milosti, která se jim nelíbila. Každý jejich pohoršující krok vyvolal mravoučné horlení proti prezidentově pravomoci, vyžadující buď její úplné zrušení, nebo aspoň podřízení moci nekompetentních ministerských úředníků, což je téměř totéž.

Zpráva, že Nejvyšší soud ČR potvrdil neprolomitelnost abolice v kauze Františka Chvalovského & spol. oživila hněvivý zájem o aboliční rozhodnutí bývalého prezidenta. Přispěla k tomu i obvyklá nepoctivost novinářů, kteří sdělují veřejnosti jen to, co se jim hodí k pošpinění Václava Klause. Mlčí o tom, že neúnosnou délku trestního stíhání byla zavinila neschopnost žalobců vyhovět nárokům nalézacího soudu, který jim třikrát vrátil obžalobu. Když pak na podkladě čtvrté obžaloby konečně zplodil rozsudek, odvolací soud jej zrušil pro závažné nedostatky. Veřejnost nic nevede k zamyšlení nad tím, jak se žije rodinám v situaci, kdy po dobu déle než deseti let nemohou nakládat se svým majetkem, obžalovaní se musí opakovaně podrobovat úkonům trestního řízení, nemohou plánovat svou budoucnost a vůbec netuší, co se s nimi stane, a to vše jen proto, že státní orgány buď neumí nebo nechtějí dělat svou práci tak, aby nekrátily obžalované i poškozené v ústavně zaručeném právu na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Před veřejností zůstává utajeno, že majetek Františka Chvalovského spadl do konkurzní podstaty, takže při vypořádání s věřiteli jim bude k disposici bez ohledu na výsledek trestního stíhání.

Parafráze otázky, položené kdysi Janem Nerudou, se nemusí nutně týkat jen starého slamníku a jiného odpadu, ale také odcházejících osobností politického života.

Až dosud každý prezident republiky občas vyvolal reptání na neurčitost vymezení některých pravomocí. Prezidenti nebo jejich zastánci se pak odvolávali tu na ducha ústavy, tu na ústavní zvyklosti. Také se příležitostně ozývají stížnosti na pozůstatky zvyklostí z dob monarchie, v poslední době zejména v souvislosti s nanejvýš užitečnými pravomocemi udělování amnestie a milosti. Zvlášť hlasitá debata o bílých místech v právní úpravě pravomocí prezidenta a o přežitcích z dob monarchie se strhla v souvislosti s hanebnou ústavní žalobou třiceti osmi senátních pidižvíků proti Václavu Klausovi.