Ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil vysvětloval v nedělní Partii televize Prima látku, kterou bude projednávat na středečním zasedání vlády: požadavek na navýšení rozpočtu ministerstva o jednu miliardu na zabezpečení potřeb vězeňství. Podle jeho sdělení Vězeňská služba ČR vystačí s penězi pouze do konce srpna.

Když sleduji počínání Jiřího Pospíšila, ministra nespravedlnosti nejslabší polistopadové vlády, vybavuji si přísloví „není všecko zlato, co se třpytí“. Při veřejném vystupování se nepochybně jeví jako pohotový debatér, obratně se blýskající právnickou vzdělaností. Je ctižádostivý a stále přichází s novými nápady, jež směňuje za procentní body v průzkumech oblíbenosti politiků. Osvědčil se jako mimořádně zdatný vyjednavač: „protlačil“ sněmovnou dva významné kodexy, z nichž zejména nový občanský zákoník byl nejen pro zákonodárce, ale i pro celou právnickou obec soustem k zadušení. Mnohým se na obrazovce líbí naučený úsměv, předstírající vlídnost. Mít více životních a profesních zkušeností, měl by část předpokladů být dobrým ministrem. Výsledkem je třpyt pověsti nejoblíbenějšího ministra neoblíbené vlády.

Jeho počínání má ale také některé rysy, jež ze „zlata“ oblíbenosti dělají falešné pozlátko. Je to již samo nadřazování péče o oblíbenost nad jiné hodnoty. Nepromešká snad žádnou příležitost, jak ji posílit.

Případ Romana Smetany vejde do dějin českého trestního řízení díky neuvěřitelnému souběhu úspěšnosti kverulace odsouzeného vandala, náklonnosti předsedkyně Českého helsinského výboru Anny Šabatové k podivným existencím a bezbřehého populismu ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Některé noviny přinesly ve středu 2. května 2012 zprávu, že státnímu zástupci Marku Bodlákovi hrozí potrestání za to, že veřejně kritizoval pana prezidenta za udělení milosti odsouzené ředitelce Metropolitní univerzity Anně Benešové. Potíže mu přivodil kárným podnětem ministrovi Jiřímu Pospíšilovi spolek Šalamoun, na jehož adresu začaly po uveřejnění zprávy pršet nadávky a jen výjimečně také věcné dotazy. Nutí mě to k návratu k námětu, jímž jsem se obšírně zabýval již 1. března 2012 pod titulkem „Kopání do prezidenta“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012030101). Až na jednu nešikovně formulovanou větu za obsahem článku nadále stojím.

Spolek Šalamoun skutečně zmíněný kárný podnět podal, ale již 17. února. Netuším, proč se noviny o věci rozepsaly právě teď.

Máme za sebou 1. máj, jenž díky laskavosti matky přírody patřil k nejkrásnějším, které jsem kdy zažil. Podle jeho odrazu v mediích jej národ promrhal houfováním na nesmyslných shromážděních stoupenců politických stran a různých hnutí, ze všeho nejvíc dokládajících roztříštěnost společnosti.

Tato parafráze hesla z Marxova Komunistického manifestu z r.1848 vystihuje dění v Poslanecké sněmovně v pátek 27. dubna 2012. Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru a spustila tím divadlo předstírání demokratického překonání trapné situace, do které se dostala rozpadem Věcí veřejných a vypovězením koaliční smlouvy.

Od rána zněly ve sněmovně projevy, jež neměly naději, že by ovlivnily pozdější rozhodování posluchačů, pokud jim někdo skutečně naslouchal. Karty byly rozdány dříve, než zasedání Poslanecké sněmovny začalo.

Kristýna, Karolína, Kateřina, tři jména milá, a v plavkách jim to slušelo, ale dík té první by další pokračování v parafrázování K.J. Erbena přesto znělo falešně. Vpád jejich neškodně se tvářících nositelek do české polistopadové vnitřní politiky vejde do dějin. Tolik střepů a špíny za sebou nezanechali ani pachatelé „Sarajevského atentátu“, ani kazisvěti, závidějící úspěch, kteří svrhli Topolánkovu vládu v polovině úspěšného českého předsednictví Evropské unie, ba dokonce ani špinavci, kteří „zařízli“ prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Pletichy Kristýny Kočí byly spouštěcím mechanismem vlny otřesů, která přes soudní řízení s Vítem Bártou a odchod Karolíny Peake a jejích stoupenců ze strany zasáhla Věci veřejné jako ničivá smršť, následně smetla vládní koalici a dohnala zemi až na práh předčasných voleb.

Náměstí našich měst stále častěji zaplňují davy, protestující proti vládním opatřením, vydávaným za nástroje záchrany státu před úpadkem. Zda se vládě podaří ekonomický propad zastavit, není vůbec jisté, zato protestující vnímají jako hmatatelnou jistotu všestranné zhoršování životních podmínek. Proto shromáždění přibývá a budou dále mohutnět, neb do jejich pořádání začaly vkládat nemalé peníze i odbory, jejichž činovníkům nouze určitě nehrozí. A levice se raduje: čím hůře, tím lépe, tím jistější volební vítězství. Mám ovšem obavy, že po něm půjde vše sice trochu jinak, ale přece jen po staru.

Rozčilování nad prvostupňovým rozsudkem je zbytečným plýtváním sil. Do konečného výsledku procesu může být dost daleko a konečný verdikt může být úplně jiný. Platí to i o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 nad poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, který dnes tichým hlasem oddrmolil soudce Jan Šott. Zpráva, že soud odsoudil Víta Bártu za uplácení k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a k propadnutí částky 675 tis. Kč, zatímco Jaroslava Škárku za podvod ke třem letům nepodmíněně a k desetiletému zákazu činnosti poslance, platí jen do zahájení odvolacího řízení, neboť oba odsouzení se odvolali a žalobkyně si vzala lhůtu na rozmyšlenou.

Politické skandály, doprovázející vládnutí trojkoalice, přicházejí v krátkých intervalech za sebou, vytěsňujíce se navzájem z ohniska pozornosti veřejnosti. Jsou pravým požehnáním pro bulvár, dávajíce chléb vezdejší novinářům a zajišťujíce čtenost a sledovanost.

Každý nový skandál dává zapomenout na ten předchozí. Bulvár obvykle dává tušit, že aspoň někdo z ústředních postav skončí „v teplácích“, ale právě díky rychlému střídání a zapomínání se nakonec nikomu významnému nic nestane.

Veřejnost oprávněně projevuje rostoucí nespokojenost s úrovní vládnutí. Ztrácí důvěru v zavedené politické strany, které zjevně neznají recept na vyvedení země ze současných hospodářských potíží, jenž by se obešel bez bolestivých zásahů do životní úrovně zejména sociálně slabších vrstev. Obě „vedoucí“ strany jsou zatíženy korupčními skandály z minulosti i současnosti, což snižuje jejich důvěryhodnost. Na pozadí zpráv o rozsahu privatizačních loupeží národního bohatství a parazitování různých šizuňků na veřejných rozpočtech v minulosti i přítomnosti úsporná opatření vlády vyvolávají pobouření zejména těch, po nichž se žádá utahování opasků. Zdá se, že polistopadová „nová národní fronta“ tradičních politických stran vyčerpala možnosti obnovy sil a spěje k úpadku. Za její chátrající fasádou se stále zřetelněji vynořuje skrytá tvář politického systému: podřizování politiky a ovlivňování státní správy soukromými zájmy velkého byznysu prostřednictvím zástupů vlivných lobbistů.

Prezidenta republiky trápí starosti o stav naší demokracie. Znepokojila ho veřejná pitva Věcí veřejných za živa, probíhající pod rouškou soudního řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi. Se stejnou nelibostí se vyjádřil o odposlechové aféře Romana Janouška a jeho souputníků, zaměstnávající v těchto dnech naše média. Projevil obavy, že tyto události ničí naši demokracii a otvírají prostor pro mediokracii.

Kupodivu v úvahách o trapném divadle, vysílaném ze smíchovského justičního paláce, nepropojil mediokracii s jiným jím jinak hojně zmiňovaným strašidlem – se soudcokracií. Nebylo by to od věci, neboť v mediální trapas se soudní řízení změnilo jen ze svrchované vůle nezávislého soudce Jana Šotta, který způsobem vedení dokazování velkoryse nabídl novinářům hojnost látky k štvaní, a to hlavně proti straně Věci veřejné, méně proti Vítu Bártovi, zatímco Jaroslav Škárka zůstává víceméně ve stínu. Stal se tak aktivním účastníkem politického ovlivňování veřejnosti.

Nechutná odposlechová aféra, týkající se symbiózy Pavla Béma a Romana Janouška, umožnila veřejnosti nahlédnout za pomyslné slepé zrcadlo, za nímž probíhá značná část rozhodování o dění ve státě. Obvykle se smíme pohybovat pouze v prostoru před zrcadlem a vidíme sebe a ty, kteří jej s námi právě sdílejí, třeba i pouze zprostředkovaně přes média. Politici s pomocí médií hrají pro nás v „našem“ prostoru denně řadu až kabaretních scén, po jejichž skončení odcházejí do „prostoru za zrcadlem“. O jeho vnitřním členění a o tom, s kým se tam stýkají, o čem jednají, jaké zájmy ve skutečnosti hájí, se dovídáme jen občas a většinou jen ošklivé věci. „Prostor za zrcadlem“ pak může připomínat pohled, který se nám naskytne, když odklopíme plochý kámen: pod ním se obvykle začne hemžit všelijaká nevábná žoužel.

Jen stát, zastupovaný mocí výkonnou, rozhoduje o tom, zda bude stíhán trestný čin a jeho pachatelé. Ústava nezaručuje občanům, že musí být potrestáno každé jednání, které vnímají jako újmu na svých právech. Uplatnění těchto zásad jde v praxi až tak daleko, že nakonec sám stát může přijít při ochraně svých zájmů zkrátka.

Práva státu v této oblasti obhospodařuje státní zastupitelství, někdy označované za jeho advokáta. Jen na něm záleží, kdo se dostane před soud a zda kvalita doložení případné obžaloby umožní usvědčení viníků a uložení spravedlivého trestu.

Stále častěji se u nás mluví o krizi demokracie a vládnoucímu řádu se přikládají různá hanlivá označení, jako mediokracie, partajokracie, soudcokracie, Absurdistán. Každé z nich má bohužel své částečné opodstatnění.

Zpráva o trestním stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly vyvolává ale obavy, že nejvíce ze všeho směřujeme k policejnímu státu. Pouze v něm stojí policie nad zákonem.

Zmíněnou záležitostí jsem se zabýval již v článku Nevinní ministři (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012031801 ), po jehož vydání jsem získal novou, zcela zásadní informaci.

Tytam jsou časy exministra spravedlnosti Pavla Němce, který nenechal nikdy nikoho na pochybách, že rozhodnutí, která vydával, jsou skutečně jeho a na nich si stojí. Nebyl pracovně o nic méně vytížen než jeho nástupci, nicméně vždy si našel čas, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí. Zcela jistě vždy věděl, co podpisuje. Rozhodoval osobně o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a nebál se je veřejně obhajovat. Když se rozhodl přerušit výkon trestu odsouzenému, který podle jeho názoru do vězení nepatřil, udělal to a byl připraven snést kamenování bulvárem. Ani zběsilé mediální lynčování za předání trestního stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti jej nepřimělo, aby svou odpovědnost skrýval za selhání nějakých „expertů“ nebo „lidí, kteří pro něj připravovali podklady“. I když od „kauzy katarského prince“ letos uplyne sedm let, pro novinářskou šmíru a jí zmatenou velkou část veřejnosti je díky svým pevným postojům stále za darebáka.

Povzbuzena výsledkem voleb na Slovensku sní levice dvojitý sen: doufá, že se jí podaří svrhnout vládu ještě před koncem volebního období a prosazením změny ústavy připraví Václavu Klausovi před koncem jeho mandátu pokoření kontrasignací jeho rozhodnutí o udělení milosti některým členem vlády.

Myšlenkové postupy levice nejsou příznačné jen pro ni. Naše tzv. politické elity jsou tváří v tvář současné všeobecné krizi v podstatě bezradné. Nemajíce představu, jak vybřednout z mizérie mravního a hospodářského úpadku země bez zbídačování širokých vrstev obyvatelstva, ubírají se v myšlenkách jen od jedněch voleb k druhým, nezabývajíce se starostmi, jejichž řešení vyžaduje dlouholetou koncepci.

Nezávislost moci soudní na jakýchkoli vnějších mocenských vlivech patří k základním podmínkám fungování demokratického právního státu. Postavení našich soudců je z tohoto hlediska chráněno právními předpisy v podstatě shodně jako v ostatních státech Evropské unie. Přesto politizující část soudců stále veřejně bojuje za nezávislost justice, jako by byla něčím ohrožena. Jde ovšem o nedorozumění: nejde o rozhodovací nezávislost soudů, ale o úplné vymanění z administrativního područí ministerstva spravedlnosti ve věcech stavovských a hospodářských.

„První vyhrání z kapsy vyhání“ je staré karbanické přísloví, které má v úzkém okruhu milovníků karetních her stejný význam jako běžnější obecné „kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“. Toto mě napadlo, když jsem zaznamenal jásot převládající části komentátorů nad  páteční zprávou o soudním zrušení rozhodnutí ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Nezněla v nich tolik radost příslušníků Rampulova fanklubu jako projevy škodolibosti nad ministrovým nezdarem.

Nepochybuji o tom, že je dost lidí, pro které tento brutální zásah moci soudní do stability státního zastupitelství přišel v nejvyšší čas. Zatím je tísnilo jen obnovení některých dříve „zametených“ kauz, spravovaných nejvyšším a vrchním státním zastupitelstvím a pád několika „zametačů“ na těchto úřadech. Zahájená kontrola na Městském státním zastupitelství v Praze hrozila, že padne dalších pár hlav ochránců nebohých mafiánů a zásadně se změní přístup k „zazimovaným“ případům, spravovaným tímto úřadem, směřujícím v „zimním spánku“ k zapomnění.

Veřejné mínění se z velké části opírá o klišé, jejichž pravdivost se považuje za tak samozřejmou, že se o ní nepřemýšlí. Ve vztahu k resortu spravedlnosti uvádím jako příklad tvrzení, že Marie Benešová byla nezávislá nejvyšší státní zástupkyně, která nedbala na nic než na spravedlnost, exministr Pavel Němec je mafián, „katarský princ“ prznil nevinná česká děvčata a nakonec unikl trestu, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera je hlavní odpovědný za zmanipulování trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, Václav Klaus uděluje „podivné milosti“, mezi nimi jmenovitě Zdeňkovi Kratochvílovi, čtyřem osobám z okolí Františka Mrázka či ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Při věcném zkoumání uvedených tvrzení se ukazuje, že buď pro ně chybí důkazy, nebo je dokonce vše úplně jinak. Boj za jejich vyvrácení je však marný: jakmile si je média osvojila, opakují je stále dokola, veřejnost je přijímá a nikdo nechce nic jiného slyšet. Je přece pohodlnější sestavit si svůj obraz světa z klišé než přemýšlet nad argumenty, které je vyvracejí: myšlení bolí. Bez pravdy se dá nakonec docela dobře žít, tak kdo by se jí domáhal.