Je jistě dobře, že v souvislosti se soudním řízením proti Pavlu Vondroušovi nezaplavily internet videozáznamy s grimasami a křikem soudce, jak se ke škodě pověsti Okresního soudu v Liberci opakovaně stalo při procesech, které soudil soudce Richard Skýba. Soudce Lukáš Korbas patří dle mých vlastních poznatků mezi kultivované, slušné soudce. O to více lituji, že se nemohu ztotožnit s jeho rozsudkem nad Pavlem Vondroušem, „chrastavským ostrostřelcem“.

Odmítám používání násilí jako nástroje k projevení názoru na problémy společnosti, varuji před jeho tolerováním a trvám na tom, že úřední osoby mají nárok na ochranu proti zmatencům, kteří si chtějí násilím proti nim vylít zlost za cokoli zlého, co se jim v životě stalo. Nárok na ochranu musí zůstat zachován, i kdyby skutečně vykonávali funkci špatně. Na nápravu špatného výkonu úřadu jsou určeny jiné prostředky, důstojné kulturní společnosti.

Lesk a bída státního zastupitelství II

Obsah první části článku postihl jen několik ukázek drobných procesních pochybení žalobců (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013060201), jichž se ovšem vyskytuje mnohem více. Myšlenka jejich využití k vyvolání průtahů v řízení nebo jeho zastavení není výjimečná. Například obhájci Davida Ratha prozradili v televizním vystoupení (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013041101)

záměr zpochybnit příslušnost severočeských žalobců v počáteční části vyšetřování.

Výskyt „školáckých“ chyb vede k domněnce, že ve složitých případech může docházet k selhání zásadního významu. Její oprávněnost potvrzují také výsledky šetření Nejvyššího státního zastupitelství o dopadech II. článku novoroční amnestie (abolice) na trestní řízení (http://www.nsz.cz/index.php/cs/aktuality/618-aktualizace-zvlatni-zpravy-tykajici-se-aplikace-lanku-ii-amnestijniho-rozhodnuti-prezidenta-republiky-ze-dne-1-1-2013-za-obdobi-do-29-3-2013) Z něho vyplývá, že z celkového počtu 415 zastavených trestních řízení, trvajících déle než osm let od sdělení obvinění, připadá 260 případů, tedy 63%, na přípravné řízení. Okolnost, že je žalobci za tak dlouhou dobu nedokázali dovést k pravomocnému ukončení, vzbuzuje pochybnosti o úrovni jejich práce. Ostatně špatnou známku jim často vystavují soudy zprošťujícími rozsudky nebo dokonce vracením obžaloby k dopracování. Opět abolice vynesla na světlo alarmující případ stíhání Františka Chvalovského & spol., v němž soud vrátil obžalobu třikrát, a rozsudek, postavený až na její čtvrté verzi, stejně neobstál v odvolacím řízení (http://www.nsz.cz/index.php/cs/aktuality/618-aktualizace-zvlatni-zpravy-tykajici-se-aplikace-lanku-ii-amnestijniho-rozhodnuti-prezidenta-republiky-ze-dne-1-1-2013-za-obdobi-do-29-3-2013).

Marně přemýšlím, co kromě drzosti a zahájení bezohledného lovu na voliče pro volby r.2014 opravňuje ministra financí Miroslava Machiavelli Kalouska k přehodnocování počínání ministra spravedlnosti. Po nehorázném vystoupení v Interview ČT24 ze dne 28.května 2013 (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani//10095426857-interview-ct24/213411058040528/) v Otázkách Václava Moravce dne 2.června 2013 opět zopakoval s naprostou jistotou, že postup ministra spravedlnosti při vydání ruského občana Alexeje Torubarova do Ruské federace byl nestandardní.

Nevěřím, že se ministr financí vyzná v trestním řádu lépe než ministr spravedlnosti, a že studoval předcházející případy vydávání běženců do země jejich původu. Pochybuji, že měl k disposici trestní spis Alexeje Torubarova a kdyby jej i měl, jsem si jist, že by jej neuměl objektivně vyhodnotit. Zřejmě nedbal přísloví „ševče, drž se svého kopyta“.

Lesk a bída státního zastupitelství I

Po utichnutí zájmu o skandální konflikt mezi pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a bývalým ředitelem protikorupční policie Tomášem Martincem se pozornost veřejnosti přenáší k projednávání nového zákona o státním zastupitelství, který na cestě do Parlamentu konečně prošel vládou.

Mediální zprávy o této události jsou občas poněkud nepřesné. Například server Aktuálně.cz vybavil převzatou zprávu ČTK titulkem „Vláda schválila zákon, který ruší úřad Bradáčové“ (http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=781097): vláda přece zákon neschvaluje a „úřad Bradáčové“ je jen jedním ze d v o u rušených vrchních státních zastupitelství. Původce titulku zřejmě podvědomě podlehl klamavému dojmu, vytvářenému médii, že Lenka Bradáčová je nejvýznamnější činitelkou státního zastupitelství, zatímco nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, a občas i ministr spravedlnosti jsou pouze jejím „křovím“.

Česká politická kultura je bohatší o další úkaz, svědčící o její pokleslosti: TOP 09 zahájila předvolební kampaň a snaží se získávat body na úkor ODS, dosud silnějšího koaličního partnera. Obě strany se budou přetahovat o hlasy podobného typu voličů, proto volební souboj povedou zarputile.

Prostředky jsou různorodé: od zpochybňování záměru na dostavbu Temelína přes rozbití pražské koalice až po zesměšňování předsedy vlády, označovaného za chudáčka, který se potřebuje vyspat.

Podpora soudce v nesnázích spolkem Šalamoun je ojedinělý úkaz. V současnosti jím je sledování trestního řízení proti kladenskému soudci Vlastimilu Matulovi a bývalému vedoucímu pracovníkovi ministerstva spravedlnosti Vladimíru Chrásteckému. Psal jsem o něm v jeho počátcích hlavně proto, že policie si pro stíhání pana soudce nevyžádala souhlas prezidenta republiky, zavedený zákonem o soudech a soudcích, hrající roli pojistky soudcovské nezávislosti proti svévoli moci výkonné (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012032001; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012031801). Zdůvodnila to tím, že jej stíhá za skutek, kterého se dopustil jako stážista na ministerstvu spravedlnosti, tedy mimo výkon funkce soudce. Názor policie nakonec posvětil i Nejvyšší soud ČR. Vždy jsem si myslel, že soudce je soudcem, i když zrovna na dvorku štípe dříví: stále musí ctít důstojnost své profese, ale za to je stále pod ochranou zákona. Státní zástupci a Nejvyšší soud ČR mě z omylu vyvedli, když Ústavní soud ČR jako nejvyšší autorita pro podobné případy nebyl tázán.

Některé události budí dojem, že předseda prokorupční vlády Petr Nečas pověstným výrokem o policejních plukovnících a podplukovnících, kterým nebude dovoleno, aby rozhodovali o tom, kdo bude ve vládě, na ně vyhlásil hon. Jeho zaujetí proti nim podpořil ministr financí Miroslav Machiavelli Kalousek neméně pověstným příslibem policejnímu prezidentovi a dalším policistům, že budou odstíháni Generální inspekcí bezpečnostních sborů.

Ve čtvrtek 16. května 2013 skončilo u Obvodního soudu pro Prahu 7 zprošťujícím rozsudkem prvostupňové soudní řízení trestní proti bývalému policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu. Je to proces, výjimečný politickým pozadím, významem bývalého postavení pana obžalovaného a možným vlivem na osud ministra vnitra. Česká republika se díky němu opět stala aspoň v něčem evropskou jedničkou, neboť trestní stíhání policejního prezidenta je vskutku neobvyklý úkaz.

Prezidentův kancléř Vratislav Mynář neobratnou slouhovskou horlivostí v odhalování původce Klausovy amnestie nabudil k sérii veřejných vystoupení Pavla Hasenkopfa, který ve snaze vyvrátit nařčení z jejího spoluautorství začal „odhalovat“ jako pravého pachatele Zdenka Koudelku. Pro smečku lovců samoúčelných senzací to byl popud k zahájení honu na čarodějnice. Přidali se k nim i někteří politici a odpůrci amnestie z řad právníků.

Vědomí nejtvrdších odpůrců novoroční amnestie, že se jim nepodaří pomstít se exprezidentovi Václavu Klausovi a předsedovi vlády Petru Nečasovi za zásah do jejich zájmů, je povzbudilo k pátrání po autorech textu. Zatím veřejnosti neřekli, k čemu jim zjištění bude dobré: amnestie proběhla a nelze ji zvrátit, odpovědný za ni je pouze bývalý prezident a spoluodpovědný v aboliční části předseda vlády. Václav Klaus trvá na tom, že je jediným autorem a jeho tvrzení je z právního hlediska nezpochybnitelné.

„Padni, komu padni, ale nám se vyhni“, vykřikují politici a bůhvíkým placení a do zbraně povolaní námezdní psavci, znepokojení nebývalým nárůstem zahajovaných trestních řízení proti „bílým límečkům“ ze všech pater veřejné správy.

Tlak vyvolává protitlak. Ohroženi jsou mocní lidé, ti viditelní, ale také ti skrytí očím veřejnosti za pimprlovým divadlem politiky a rámusením novinářů. Krátce po žvanění Petra Nečase o partě policejních plukovníků a podplukovníků a výhružném slibu Miroslava Machiavelli Kalouska o brzkém stíhání obtížných policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů padl policejní prezident Petr Lessy, vzešlý z výběrového řízení, zorganizovaného bývalým ministrem vnitra Radkem Johnem k velké zlosti předsedy vlády. Jde o náhodu nebo o příčinnou souvislost?

Opakované setkávání s výroky téhož soudce vyvolávají pokušení ke srovnávání. Tentokrát mě do pokušení uvádí rozsudek Vrchního soudu v Praze, přesněji řečeno senátu Jiřího Lněničky ze dne 17. ledna 2013, týkající se odvolání Petra Kušnierže, bývalého ředitele Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, a spoluobžalovaných, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012. Obsahem jejich provinění je uplátkářství a zneužití pravomoci úřední osoby.

Kritika čtenářů mě přiměla, abych se vrátil k otázce, které jsem se dotkl v článku „Pavel Blažek popáté“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013042301), zda nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman může vyhovět požadavku Miroslava Machiavelli Kalouska na sjednocení přístupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování postupu úředních osob, jednajících podle zákona o majetku státu či zákona o oceňování majetku státu.

Tvrdil jsem, že Pavel Zeman nemá pravomoc generálního prokurátora, takže přání ministra financí vyhovět nemůže. Proti tomu se ozvala námitka, že nejvyšší státní zástupce má přece zákonné prostředky, jimiž může metodicky a výkladově sjednocovat postup státních zastupitelství v trestním řízení. To jistě ano, ale nemůže je použít svévolně, v rozporu s ústavní dělbou pravomocí a odpovědnosti, jen proto, že dostal politické zadání.

Zdá se, že poslední dny jsou zvlášť bohaté na zkoušky, jimž je vystaven pan ministr Pavel Blažek. Nástrahy přicházejí nečekaně i z míst, odkud by je nikdo nečekal, v tomto případě od ministra Miroslava Machiavelli Kalouska, který si „pustil pusu na špacír“ v rozhlase.

Každému, kdo neslyšel pořad „20 minut Radiožurnálu“ v pondělí 22.dubna 2013 v 17:05 s podivně unaveným ministrem Miroslavem Machiavelli Kalouskem a břitkým komentátorem Martinem Veselovským, doporučuji poslech ze záznamu (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2872811). Slyšet, jak se šedá eminence TOP 09 a celé koaliční vlády mění z Machiavelliho na klauna, těžce vládnoucího jazykem a s opileckou umanutostí se vracejícího ke stále stejným slovním vazbám, je velká legrace až do té chvíle, než si uvědomíte, že ve skutečnosti jde o velmi smutnou událost. Ať už se stalo panu ministrovi cokoli, skutečnost, že ve stavu, připomínajícím opilost, vystoupil na veřejnosti, je znepokojivou výpovědí o jeho osobnostní kultuře: zřejmě si myslí, že si může dovolit cokoli a co si o jeho stavu myslí lidé, mu může být ukradeno.

Ministr Pavel Blažek je velmi inteligentní, mimořádně vzdělaný a rozhodný politik. Překypuje ale temperamentem, který ho někdy svádí k ukvapeným soudům. V době, kdy musel nečekaně převzít úřad po vyhozeném Jiřím Pospíšilovi a spadl právě do zmatků kolem obsazení místa vrchního státního zástupce v Praze, nechal veřejnost nahlédnout do nesnadného myšlenkového vývoje, který ho posléze přivedl k rozhodnutí jmenovat Lenku Bradáčovou (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012072601; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012073001).

V posledních dnech zaznělo jméno ministra spravedlnosti Pavla Blažka třikrát ve spojitosti s agendou stížností ministra pro porušení zákona. Veřejnost se dověděla, že odmítl podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka (http://www.novinky.cz/krimi/299095-blazek-nepoda-stiznost-ve-prospech-kajinka.html). Není se čemu divit, protože za nejslavnějšího českého vězně se brali již předchozí ministři, kteří se stížnostmi u Nejvyššího soudu ČR neuspěli. V důkazní situaci případu se od té doby nic nezměnilo, takže jiný výsledek by se nedal čekat. Ostatně by to byla stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou ministrovi zakazuje zákon. Ministrovo rozhodnutí tedy není žádným projevem arogance, jak si prý myslí Jiří Kajínek.

U Obvodního soudu pro Prahu 7 pokračoval ve dnech 11. a 12. dubna 2013 jeden z nejzvláštnějších polistopadových procesů: postavit před soud pro podezření z přečinu pomluvy policejního prezidenta dříve nikoho nenapadlo a mám obavy, že jsme v tomto ohledu získali další nelichotivé prvenství mezi členskými státy Evropské unie.

Každý, kdo četl Kytici, ví, že v pátek je nejlépe nevycházet, neboť to je nešťastný den. Lidské osudy se ale vyvíjejí bez ohledu na poezii a lidovou moudrost, takže lidé i v pátek vycházejí a konají, úřady úřadují, soudy soudí.

Bývalý policejní prezident Petr Lessy zřejmě vzhlíží k pátku 12. dubna 2013 s neklidem, protože je možné, že soudce Roman Podlešák vynese rozsudek v jeho věci, probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 7. Prvoinstanční rozsudek nebývá „konečnou stanicí“, přesto jej obžalovaný obvykle očekává s napětím a s ním často i žalobce a další lidé, jichž se řízení nějakým způsobem dotýká.

Nenávistná většinová společnost si přeje nemilosrdné trestání nezákonného chování a má co chce: v pití piva a počtu lidí za mřížemi jsme na špici Evropy. Vládnoucí pseudoelity, dlouhodobým životem ve slonovinové věži výsadních postavení odtržené od života dolních deseti milionů, populisticky využívají těchto nálad k upevnění své oblíbenosti, bez ohledu na to, že se jinak prohlašují za dobré křesťany, kteří se denně modlí „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“. Příležitost k předvedení neslitovnosti jim čas od času poskytovali oba bývalí prezidenti udělením milosti, která se jim nelíbila. Každý jejich pohoršující krok vyvolal mravoučné horlení proti prezidentově pravomoci, vyžadující buď její úplné zrušení, nebo aspoň podřízení moci nekompetentních ministerských úředníků, což je téměř totéž.

Zpráva, že Nejvyšší soud ČR potvrdil neprolomitelnost abolice v kauze Františka Chvalovského & spol. oživila hněvivý zájem o aboliční rozhodnutí bývalého prezidenta. Přispěla k tomu i obvyklá nepoctivost novinářů, kteří sdělují veřejnosti jen to, co se jim hodí k pošpinění Václava Klause. Mlčí o tom, že neúnosnou délku trestního stíhání byla zavinila neschopnost žalobců vyhovět nárokům nalézacího soudu, který jim třikrát vrátil obžalobu. Když pak na podkladě čtvrté obžaloby konečně zplodil rozsudek, odvolací soud jej zrušil pro závažné nedostatky. Veřejnost nic nevede k zamyšlení nad tím, jak se žije rodinám v situaci, kdy po dobu déle než deseti let nemohou nakládat se svým majetkem, obžalovaní se musí opakovaně podrobovat úkonům trestního řízení, nemohou plánovat svou budoucnost a vůbec netuší, co se s nimi stane, a to vše jen proto, že státní orgány buď neumí nebo nechtějí dělat svou práci tak, aby nekrátily obžalované i poškozené v ústavně zaručeném právu na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Před veřejností zůstává utajeno, že majetek Františka Chvalovského spadl do konkurzní podstaty, takže při vypořádání s věřiteli jim bude k disposici bez ohledu na výsledek trestního stíhání.