Kouzlem nechtěného působí náhoda, že právě 3.června 2013, v den vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu ČR o ústavní stížnosti strany Věci veřejné proti zákonu o majetkovém vypořádání státu s církvemi, server ePravo přinesl inspirativní rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou (http://www.epravo.cz/top/efocus/justicni-spicky-iva-brozova-91600.html). Nejvyšší představitelka obecného soudnictví v něm mimo jiné upozorňuje, že zkušenost z nacistické a komunistické totalitní minulosti ospravedlňuje požadavek, aby se právo nevyčerpávalo jen formalistickým lpěním na znění zákonů, ale aby zachovávalo soulad s hodnotovým řádem. Připomíná, že právě totalitní režimy dokázaly pod zástěrkou dodržování zákonnosti zneužít formálního „práva ke kriminalizaci a likvidaci jednotlivce, což přesvědčivě dokládají Norimberské rasové zákony nebo zákony proti třídnímu nepříteli“.

Její výklad lze bohužel použít také k hodnocení přístupu prokorupční vlády Petra Nečase, ostatních politiků vládní koalice a posléze i Ústavního soudu ČR k nárokům církví a náboženských společností na vrácení majetku, jímž jsme v ohledu zneužití práva k porušení hodnotového řádu a následně k formálněprávnímu „posvěcení“ zločinu klesli zpět do totality.

Přirozeným důsledkem zavedení přímé volby prezidenta je tlak na změny ve vymezení jeho pravomocí. Nezáleží na tom, kdo je prezidentem: konkrétní nositel funkce může pouze svým osobitým přístupem ovlivnit podrobnosti, základní rysy daného stavu věcí se nezmění.

Debata, která se u nás nyní vede jako následek obřadních tanečků kolem jmenování diplomatů a Martina C. Putny, je okrajovou záležitostí: kdyby Miloš Zeman nenarazil na meze své pravomoci v těchto věcech, zakopl by o ně později někde jinde. A kdyby neseděl na Hradě Miloš Zeman, ale kdokoli jiný, narážel by časem také, i když možná na hranice jiných pravomocí. Jde ostatně o to, zda se jedná o skutečné meze pravomoci prezidenta republiky nebo jen o představy ostatních účastníků mocenských hrátek, jaké by měly být.

V r. 2006 Jan Kubice, tehdejší ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (mluvíce o tomto útvaru různí zlomyslníci tehdy vynechávali slova „pro odhalování“) obešel nadřízené a vydal se do Poslanecké sněmovny se zprávou o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, známou od té doby jako „Kubiceho zpráva“. Protože to provedl krátce před parlamentními volbami a tajná zpráva samozřejmě unikla do médií, byl z toho velký poprask. Po vychladnutí vášní se ale ukázalo, že v pamfletu je vedle pár zrnek pravdy trocha polopravd a zejména „vata“ domněnek a nesmyslů. Nejvíce poškodila předsedu vlády Jiřího Paroubka naznačením možnosti, že měl sex s nezletilou. Sociální demokraté jsou přesvědčeni, že její uveřejnění těsně před volbami je připravilo o mnoho voličů. Zpráva ničemu neprospěla, její účinek byl jednoznačně ničivý. Její svévolné pořízení a předložení mimoinstančním postupem je projevem bezbřehé neodpovědnosti předkladatele. http://beta.parlamentnilisty.cz/zpravy/Paroubek-uderil-Pujdu-po-Vas-Kubice-195025.

V souvislosti s rozeštváváním veřejnosti kvůli dopadům amnestie na poškozené se zakořenil obecný názor, že kdo byl obviněn, je zcela jistě vinen, musí být odsouzen a poškození se pak podělí o jeho majetek, i když už třeba ani žádný nemá. Z toho se odvozuje, že abolice zmařila nepochybně zasloužené dopravení obviněných za mříže a poškozeným ztížila až znemožnila přístup k náhradě škody. Presumpce viny Stalinova zločinného prokurátora Andreje Vyšinského se díky odpůrcům amnestie dočkala v českém Absurdistánu nového rozkvětu.

Bylo by nesprávné pod stejným zorným úhlem předjímat osud obžalovaných v kauze Mostecké uhelné společnosti, ať jde o její švýcarskou větev, jež již vstoupila do fáze soudního projednání, nebo o českou, která se po letech podřimování v zapomnění teprve belhá k obžalobě. Bez ohledu na nepředvídatelnost výsledku není sporu o tom, že jde o velkou trestní kauzu, protože kvalifikovanými orgány bylo vysloveno podezření na trestnou činnost s velkou škodou, které musí být zváženo nezávislým soudem. Pokud věci došly tak daleko, rozsudky budou pro veřejnost hodnotnými zprávami, ať již dopadnou jakkoli.

Po souboji ministra spravedlnosti Pavla Blažka s pavlačově útočnou moderátorkou Danielou Drtinovou v Událostech, komentářích ČT dne 6.května 2013 její účinkování v dalším dílu pořadu společně se superdemagogem, socialistou Lubomírem Zaorálkem a superpopulistou, věrným představitelem ODS Jiřím Pospíšilem, slibovalo zážitek, jiskřící neslučitelností názorů, kořeněný trapnostmi všeho druhu. Ale překvapivě zde zavládl duch vzájemného porozumění a ohleduplnosti mezi zkrotlými protivníky, od nichž se očekávala nesmiřitelnost. Byla to pohoda jako na Starém bělidle. Daniele Drtinové se tentokrát nepodařilo vyvolat svár mezi hosty. Ostatně na rozdíl od způsobu nakládání s Pavlem Blažkem se o to tentokrát ani moc nesnažila.

Výstavní síň v tereziánské části Pražského hradu, v sousedství kouzelných rozkvetlých Jižních zahrad a přilehlých Palácových zahrad, s neméně kouzelným výhledem na rozkvetlý Petřín, hostí výstavu významného fotografa Jaroslava Kučery. Vystavovatele mám osobně rád, patří ostatně k přátelskému kroužku, soustředěnému kolem spolku Šalamoun. Proto jsem výstavu navštívil s velkou zvědavostí. Pozvánku na vernisáž jsem nemohl využít, zato jsem si užil poklidnou prohlídku v sobotním odpoledni.

Vídeňským vyjádřením o záměru obejít se při jmenování paní Livie Klausové velvyslankyní v Bratislavě bez tvrdohlavého ministra zahraničí se pan prezident zcela zbytečně chytil do vlastní pasti. Nedosáhne-li svého, bude pro smích. Cena za vynucené vítězství nad Karlem Schwarzenbergem může ale být nepřiměřeně vysoká.

Nevládne totiž prostředkem, jímž by pana ministra zahraničí mohl přinutit k opuštění hrdého postoje nezávislého profesionála. Současně se nemůže spolehnout na slabošského předsedu vlády, že podstoupí oběť rozpadu vlády a prokáže mu na vlastní pěst poslední službu kontrasignací jmenování paní Livie.

Ještě nedávno působila ministerstvu spravedlnosti starosti přeplněnost věznic, nelichotivé evropské prvenství České republiky v poměrném počtu vězňů a neúnosnost nároků vězeňství na státní rozpočet. Rozšiřovaly se ubytovací kapacity věznic. Pozornost se zaměřila také na usnadnění předčasného podmíněného propouštění pachatelů méně závažné trestné činnosti. Ministerstvo hledalo spásu proti dalšímu přibývání vězňů v alternativních trestech. Velkou pozornost věnovalo zavedení trestu domácího vězení, za působení Jiřího Pospíšila s velkou slávou a hlučně, zato neúčinně, za jeho nástupců Kovářové a Blažka sice méně hlučně, ale o to věcněji.

Dostat se mezi drtící kola justiční mašinérie je nemilá událost, ať už to nakonec dopadne jakkoli. Každý má nárok na spravedlivý proces, vyřízení věci v rozumné době a bez nadbytečných zásahů do soukromí. Skutečnost bývá ale mnohdy od teorie značně odlišná. Někdy se oběti zločinu marně pokoušejí uvést do pohybu příslušné orgány, jindy končí ve vězení nevinní lidé. Nikdo nemůže předem odhadnout s vysokou mírou pravděpodobnosti, jak a za jak dlouho se jeho věc uzavře.

Parafráze otázky, položené kdysi Janem Nerudou, se nemusí nutně týkat jen starého slamníku a jiného odpadu, ale také odcházejících osobností politického života.

Až dosud každý prezident republiky občas vyvolal reptání na neurčitost vymezení některých pravomocí. Prezidenti nebo jejich zastánci se pak odvolávali tu na ducha ústavy, tu na ústavní zvyklosti. Také se příležitostně ozývají stížnosti na pozůstatky zvyklostí z dob monarchie, v poslední době zejména v souvislosti s nanejvýš užitečnými pravomocemi udělování amnestie a milosti. Zvlášť hlasitá debata o bílých místech v právní úpravě pravomocí prezidenta a o přežitcích z dob monarchie se strhla v souvislosti s hanebnou ústavní žalobou třiceti osmi senátních pidižvíků proti Václavu Klausovi.

S posilováním levice nabývají sebevědomí přízraky předlistopadových složek, určených k násilnému udržování pořádku, často za cenu přímého potlačování lidských práv. Jejich představitelé zavětřili příznivou změnu směru větru, odpouštějí sami sobě hříchy a derou se do veřejné správy. Politruk Pohraniční stráže, který kdysi pečoval o duše vojáků tak, aby se jim lépe a radostněji střílelo po narušitelích státní hranice, řídí „manažersky“ školství v kraji. Krajským zastupitelem se stal trestně stíhaný bývalý dozorce ze zlopověstné věznice, v které byli vězněni političtí vězni. Nejde o to, že zmínění nestydové jsou členy KSČM. Dokonce jim slouží ke cti, že se otevřeně hlásí k menšinovým, a to krajně nepopulárním politickým názorům. Ostatně KSČM, která je vynesla k moci, je legitimní součástí našeho parlamentního systému. Potíž je v jejich temné minulosti a v nezhojených ranách dosud přežívajících poškozených činností předlistopadových represivních orgánů. Ostych by jim měl zabránit, aby se znova, byť po mnoha letech od pádu protiprávního režimu, pokoušeli urvat pro sebe aspoň malý podíl na veřejné moci.

Kauza Vlasty Parkanové prolomila tabu nedotknutelnosti vysokých politických činitelů orgány činnými v trestním řízení. Ukázala, že chybné rozhodnutí nekompetentního ústavního činitele smí být zkoumáno nástroji trestního řízení.

Příklady táhnou. Proto na hlavu ubohého předsedy prokorupční vlády Petra Nečase padla v těchto dnech hned tři trestní oznámení, adresovaná protikorupční policii, a k tomu podnět předsedy senátu Milana Štěcha a senátora Miroslava Antla nejvyššímu státnímu zástupci. Občanská iniciativa Stop církevním restitucím podala oznámení kvůli ukvapenému podpisu smluv s církvemi o vyplacení finančních náhrad podle zmetkového zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, ostatní podněty se týkají kontrasignace novoroční amnestie.

Ústavní soud ČR stále častěji vstupuje jako aktivní činitel do mocenských hrátek politických pletichářů. Při tom zneužívá nabízející se příležitost naléhavé poptávky po svých moudrech k šplhání do postavení nadřazeného všem ostatním ústavním činitelům. Zdánlivě nepřekročitelné příkopy mezi mocí soudní na straně jedné a mocí zákonodárnou a výkonnou na straně druhé na úseku, vyhrazeném Ústavnímu soudu ČR, zarůstají plevelem a už se dají snadno přeskočit.

Prezident republiky s pravomocí okleštěnou podle představ předkladatelů ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause mi připadá být příliš velkým luxusem pro daňové poplatníky. Úlohu posluhy, který nemá vlastní názor a pohotově podepíše jakoukoli listinu, kterou mu doručí vláda nebo parlament, by snad zvládla i cvičená opice, pokud ne, pak inteligentní robot zcela určitě. O reprezentační úkony by se mohli podělit předsedové komor Parlamentu s předsedou vlády.Ušetřila by se spousta peněz.

Občas vzpomínám na pražský majáles r.1954, významné protirežimní vystoupení studentstva, v jehož průvodu mimo jiné kráčeli figuranti s přelepenými ústy, nesoucí transparent s nápisem „Mladá fronta informuje“.

Dnes je vše o hodně jinak, avšak zase ne tak úplně. Jsme zaplavováni zprávami, z nichž mnohé jsou zbytné a pouze odvádějí pozornost od věcí podstatných. Národu, zmatenému tím nadbytkem, se možná vládne lépe, než lidu, který si uvědomoval, že se mu lže, proto poslouchal „štvavé“ rozhlasové stanice a postupně v něm doutnala vzpoura. Dnes víme vše a vlastně nic a nevíme, kdo nám míchá tu účelovou směs informací, kterou denně konzumujeme. Známe pouze odpověď na otázku „proč“: za vším jsou peníze.

V pondělí 18. února 2013 zapadla vrata věznice za poslancem Romanem Pekárkem, jenž se dostal do sněmovny jako povolný náhradník za poslance ODS, kteří se vzepřeli některým záměrům prokorupční vlády Petra Nečase. Na pozadí chování jiných odsouzených čekatelů na zázrak nebo na úspěch mimořádných opravných prostředků, kteří se vyhýbají nástupu trestu, jeho pokora před pravomocným rozhodnutím soudu zasluhuje ocenění.

Právě proto by ale neměla upadnout v zapomnění skutečnost, že jeho případ má kromě celkem nezajímavé trestněprávní podstaty pikantní, přímo skandální politické pozadí, odhalující vlčí vztahy uvnitř místní organizace ODS. Jde o události, které svou špinavostí připomínají akce Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky proti Vítu Bártovi.

Přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“ platí i v legislativní činnosti. Do rámusu kvůli novoroční amnestii prezidenta republiky nakonec zazněly i rozumné hlasy, které místo neplodného štvaní a psychopatických výzev k obžalování Václava Klause pro vlastizradu začaly hovořit o praktické pomoci poškozeným, jimž amnestie ztížila přístup k získání odškodnění od obviněných.

Věcné řešení jako první nabídli „véčkaři“. Předložili poslanecké sněmovně návrh zákona, jehož přijetí by poškozeným přineslo hned tři výhody: zproštění soudních poplatků, osvobození od povinnosti složit jistinu v případě uplatnění návrhu na předběžné opatření a posléze bezplatné zastoupení advokátem. S výjimkou příznivého ohlasu z klubu KSČM byla odezva z ostatních stran jednoznačně odmítavá. Velmi rozhodně se proti těmto záměrům postavil poslanec Marek Benda /ODS/ a v opoziční části spektra poslanec Jeroným Tejc dotčeně tvrdil, že Věci veřejné si přivlastnily myšlenku ČSSD.

Jednání Poslanecké sněmovny dne 5. února 2013 a jeho mediální doprovod posloužily jako příležitost k zveřejnění informace o ústavních stížnostech, jimiž v nejbližších dnech strana Věci veřejné a hned po ní ČSSD napadnou zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi (nepadla žádná zmínka o připravené ústavní stížnosti KSČM). Nejzajímavější na tom je, že v případě Věcí veřejných to je druhý ústavněprávní útok na zákon. Ten první se nezdařil, protože pod ústavní stížnost se podepsal nedostatečný počet poslanců a Ústavní soud ČR ji z toho důvodu odmítl. Novou stížnost „véčkaři“ podávají patrně díky zázraku: našla se skupina senátorů, v nichž se probudilo svědomí, které jim přikázalo podpořit akci všemi zavrhované strany.

V této souvislosti se ale ozvaly také pochybnosti zastánců procírkevního „tunelu“ o nadějnosti ústavních stížností, opírající se o skutečně věcné argumenty. Buď jak buď, předložení dvou ústavních stížností je záslužný skutek. Nicméně jeho úspěch je velmi nejistý a zejména nikdo nedonutí neúplností obsazení ochromený Ústavní soud ČR, aby rozhodnutí vydal dříve, než ministr financí Machiavelli Kalousek vydáním dluhopisů pojistí církvím vyplacení finančních náhrad i v případě zrušení zákona. Navíc by církve dostaly úroky z dluhopisů, s nimiž zákon nepočítal.

... o čem by psal bulvár a na čem by si „honili triko“ političtí pleticháři? Jedna polopravdivá, soudcem-původcem neautorizovaná zpráva v MF Dnes z 29.ledna 2013 o ojedinělém případu mylného rozhodnutí soudu o propuštění v rámci amnestie vězně, který na to neměl nárok, rozbouřila vlny mediálního pohoršení. Během dne se pak ještě našlo několik podobných případů, ale stále jde jen o pár jednotek z více než šesti tisíc amnestovaných. Možná ještě přibydou další, ale stále půjde jen o hrstku selhání jedinců. Kdyby byla všechna soudní rozhodnutí zatížena stejnou chybovostí, mohli bychom sebevědomě tvrdit, že jsme právním státem.

V trestní věci nepravomocně odsouzených poslanců Víta Bárty a Jaroslavy Škárky proběhlo dne 23. ledna 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 5 hlavní líčení obnoveného řízení.

Předcházelo mu projednání stížnosti poslance Víta Bárty Nejvyššímu soudu ČR na porušení jeho imunity částí prvostupňového rozsudku z 13. dubna 2012, které bylo v plném rozsahu vyhověno : senát soudce Jana Šotta nebyl oprávněn soudit pana poslance za nabídku případné finanční výpomoci poslancům Věci veřejných, vyslovenou v prostorách Poslanecké sněmovny ČR na zasedání poslaneckého klubu, neb jej chránila imunita. Soudit poslance lze pouze v rozsahu vydání k trestnímu stíhání sněmovnou.

Pak se rozsudkem na základě odvolání státní zástupkyně i obou odsouzených zabýval v odvolacím řízení Městský soud v Praze, který dokonal dílo zkázy na pověsti o skvělosti soudce Jana Šotta: uznal sice, že soud 1.stupně provedl vyčerpávající dokazování a jeho skutková zjištění nijak nezpochybnil, ale v souladu se zdravým selským rozumem rozhodl, že souzené skutky nenesou znaky skutkové podstaty trestných činů. Rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. V souladu s ustanovením trestního řádu přikázal senátu Jana Šotta podřídit se právnímu názoru odvolacího soudu. Navíc vyslovil nespokojenost s nedůstojným on-line způsobem vedení procesu, který označil za naprosto nevhodný.