Když sleduji počínání Jiřího Pospíšila, ministra nespravedlnosti nejslabší polistopadové vlády, vybavuji si přísloví „není všecko zlato, co se třpytí“. Při veřejném vystupování se nepochybně jeví jako pohotový debatér, obratně se blýskající právnickou vzdělaností. Je ctižádostivý a stále přichází s novými nápady, jež směňuje za procentní body v průzkumech oblíbenosti politiků. Osvědčil se jako mimořádně zdatný vyjednavač: „protlačil“ sněmovnou dva významné kodexy, z nichž zejména nový občanský zákoník byl nejen pro zákonodárce, ale i pro celou právnickou obec soustem k zadušení. Mnohým se na obrazovce líbí naučený úsměv, předstírající vlídnost. Mít více životních a profesních zkušeností, měl by část předpokladů být dobrým ministrem. Výsledkem je třpyt pověsti nejoblíbenějšího ministra neoblíbené vlády.

Jeho počínání má ale také některé rysy, jež ze „zlata“ oblíbenosti dělají falešné pozlátko. Je to již samo nadřazování péče o oblíbenost nad jiné hodnoty. Nepromešká snad žádnou příležitost, jak ji posílit.

Máme za sebou 1. máj, jenž díky laskavosti matky přírody patřil k nejkrásnějším, které jsem kdy zažil. Podle jeho odrazu v mediích jej národ promrhal houfováním na nesmyslných shromážděních stoupenců politických stran a různých hnutí, ze všeho nejvíc dokládajících roztříštěnost společnosti.

Kristýna, Karolína, Kateřina, tři jména milá, a v plavkách jim to slušelo, ale dík té první by další pokračování v parafrázování K.J. Erbena přesto znělo falešně. Vpád jejich neškodně se tvářících nositelek do české polistopadové vnitřní politiky vejde do dějin. Tolik střepů a špíny za sebou nezanechali ani pachatelé „Sarajevského atentátu“, ani kazisvěti, závidějící úspěch, kteří svrhli Topolánkovu vládu v polovině úspěšného českého předsednictví Evropské unie, ba dokonce ani špinavci, kteří „zařízli“ prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Pletichy Kristýny Kočí byly spouštěcím mechanismem vlny otřesů, která přes soudní řízení s Vítem Bártou a odchod Karolíny Peake a jejích stoupenců ze strany zasáhla Věci veřejné jako ničivá smršť, následně smetla vládní koalici a dohnala zemi až na práh předčasných voleb.

Náměstí našich měst stále častěji zaplňují davy, protestující proti vládním opatřením, vydávaným za nástroje záchrany státu před úpadkem. Zda se vládě podaří ekonomický propad zastavit, není vůbec jisté, zato protestující vnímají jako hmatatelnou jistotu všestranné zhoršování životních podmínek. Proto shromáždění přibývá a budou dále mohutnět, neb do jejich pořádání začaly vkládat nemalé peníze i odbory, jejichž činovníkům nouze určitě nehrozí. A levice se raduje: čím hůře, tím lépe, tím jistější volební vítězství. Mám ovšem obavy, že po něm půjde vše sice trochu jinak, ale přece jen po staru.

Politické skandály, doprovázející vládnutí trojkoalice, přicházejí v krátkých intervalech za sebou, vytěsňujíce se navzájem z ohniska pozornosti veřejnosti. Jsou pravým požehnáním pro bulvár, dávajíce chléb vezdejší novinářům a zajišťujíce čtenost a sledovanost.

Každý nový skandál dává zapomenout na ten předchozí. Bulvár obvykle dává tušit, že aspoň někdo z ústředních postav skončí „v teplácích“, ale právě díky rychlému střídání a zapomínání se nakonec nikomu významnému nic nestane.

Prezidenta republiky trápí starosti o stav naší demokracie. Znepokojila ho veřejná pitva Věcí veřejných za živa, probíhající pod rouškou soudního řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi. Se stejnou nelibostí se vyjádřil o odposlechové aféře Romana Janouška a jeho souputníků, zaměstnávající v těchto dnech naše média. Projevil obavy, že tyto události ničí naši demokracii a otvírají prostor pro mediokracii.

Kupodivu v úvahách o trapném divadle, vysílaném ze smíchovského justičního paláce, nepropojil mediokracii s jiným jím jinak hojně zmiňovaným strašidlem – se soudcokracií. Nebylo by to od věci, neboť v mediální trapas se soudní řízení změnilo jen ze svrchované vůle nezávislého soudce Jana Šotta, který způsobem vedení dokazování velkoryse nabídl novinářům hojnost látky k štvaní, a to hlavně proti straně Věci veřejné, méně proti Vítu Bártovi, zatímco Jaroslav Škárka zůstává víceméně ve stínu. Stal se tak aktivním účastníkem politického ovlivňování veřejnosti.

Nechutná odposlechová aféra, týkající se symbiózy Pavla Béma a Romana Janouška, umožnila veřejnosti nahlédnout za pomyslné slepé zrcadlo, za nímž probíhá značná část rozhodování o dění ve státě. Obvykle se smíme pohybovat pouze v prostoru před zrcadlem a vidíme sebe a ty, kteří jej s námi právě sdílejí, třeba i pouze zprostředkovaně přes média. Politici s pomocí médií hrají pro nás v „našem“ prostoru denně řadu až kabaretních scén, po jejichž skončení odcházejí do „prostoru za zrcadlem“. O jeho vnitřním členění a o tom, s kým se tam stýkají, o čem jednají, jaké zájmy ve skutečnosti hájí, se dovídáme jen občas a většinou jen ošklivé věci. „Prostor za zrcadlem“ pak může připomínat pohled, který se nám naskytne, když odklopíme plochý kámen: pod ním se obvykle začne hemžit všelijaká nevábná žoužel.

Jen stát, zastupovaný mocí výkonnou, rozhoduje o tom, zda bude stíhán trestný čin a jeho pachatelé. Ústava nezaručuje občanům, že musí být potrestáno každé jednání, které vnímají jako újmu na svých právech. Uplatnění těchto zásad jde v praxi až tak daleko, že nakonec sám stát může přijít při ochraně svých zájmů zkrátka.

Práva státu v této oblasti obhospodařuje státní zastupitelství, někdy označované za jeho advokáta. Jen na něm záleží, kdo se dostane před soud a zda kvalita doložení případné obžaloby umožní usvědčení viníků a uložení spravedlivého trestu.

Povzbuzena výsledkem voleb na Slovensku sní levice dvojitý sen: doufá, že se jí podaří svrhnout vládu ještě před koncem volebního období a prosazením změny ústavy připraví Václavu Klausovi před koncem jeho mandátu pokoření kontrasignací jeho rozhodnutí o udělení milosti některým členem vlády.

Myšlenkové postupy levice nejsou příznačné jen pro ni. Naše tzv. politické elity jsou tváří v tvář současné všeobecné krizi v podstatě bezradné. Nemajíce představu, jak vybřednout z mizérie mravního a hospodářského úpadku země bez zbídačování širokých vrstev obyvatelstva, ubírají se v myšlenkách jen od jedněch voleb k druhým, nezabývajíce se starostmi, jejichž řešení vyžaduje dlouholetou koncepci.

Veřejné mínění se z velké části opírá o klišé, jejichž pravdivost se považuje za tak samozřejmou, že se o ní nepřemýšlí. Ve vztahu k resortu spravedlnosti uvádím jako příklad tvrzení, že Marie Benešová byla nezávislá nejvyšší státní zástupkyně, která nedbala na nic než na spravedlnost, exministr Pavel Němec je mafián, „katarský princ“ prznil nevinná česká děvčata a nakonec unikl trestu, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera je hlavní odpovědný za zmanipulování trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, Václav Klaus uděluje „podivné milosti“, mezi nimi jmenovitě Zdeňkovi Kratochvílovi, čtyřem osobám z okolí Františka Mrázka či ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Při věcném zkoumání uvedených tvrzení se ukazuje, že buď pro ně chybí důkazy, nebo je dokonce vše úplně jinak. Boj za jejich vyvrácení je však marný: jakmile si je média osvojila, opakují je stále dokola, veřejnost je přijímá a nikdo nechce nic jiného slyšet. Je přece pohodlnější sestavit si svůj obraz světa z klišé než přemýšlet nad argumenty, které je vyvracejí: myšlení bolí. Bez pravdy se dá nakonec docela dobře žít, tak kdo by se jí domáhal.

Ani vzrušující zprávy o skandálním chování Vlastimila Rampuly, rozvracejícího státní zastupitelství v nejlepším případě kvůli svému nadměrně zbytnělému egu neodvedly notorické baviče a skandalisty mezi politikáři a novináři od oblíbené hry, zvané „kopni si do svého prezidenta“.

Záminkou jim bylo zejména udělení milosti paní Anně Benešové, zakladatelce a ředitelce Metropolitní univerzity Praha, pravomocně odsouzené Městským soudem v Praze k podmíněnému trestu za porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž měla univerzitě způsobit škodu promíjením školného ve výši 6.166.000,- Kč. (zde: http://www.scribd.com/doc/81961464/Rozsudek-Anna-Benešova ). Rozlehl se povyk, zahrnující podezírání pana prezidenta z korupčního a klientelistického jednání a staronovou písničku o nutnosti oklestit prezidentovu pravomoc kontrasignací. V tom ryku zaniklo docela rozumné prezidentovou vysvětlení, uveřejněné 17. února 2012 agenturou Mediafax (zde: http://www.mediafax.cz/domaci/4010247-Klaus-Anna-Benesova-byla-jiz-potrestana-dostatecne ) stejně jako nestranné a v podstatě kladné vyjádření Jana Kouckého na ePortálu ze dne 23.února 2012 (zde: http://eportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/4371-klausovy-milosti-v-rezii-rudeho-prava.aspx ). Je pravda, že původní kusé oficiální vysvětlení bylo mírně řečeno nešikovné, ale představa, že je osobně formuloval pan prezident, je zřejmě vzdálena skutečnosti stejně jako navazující rozumování o obmyslnosti, které se měl dopustit jeho pozdější úpravou.

Od uveřejnění předcházejícího „sloupku“ se vývoj ve „válce žalobců“ posunul o kus dál a krize ve státním zastupitelství, odvíjející se od nešťastného zásahu skupiny státních zástupců do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, se po delším údobí poměrného klidu neúnosně vystupňovala.

Městský soud v Praze v pátek 17.února 2012 zrušil správní rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Rozhodl s nevídanou rychlostí a v neveřejném jednání, což samo o sobě zpochybňuje nestrannost senátu i kvalitu rozhodnutí. Je zarážející, že k tak závažné věci neproběhlo veřejné ústní jednání. Došlo tím k omezení práv stran řízení.

Strana Věci veřejné je skutečně cizorodým prvkem v novodobé „národní frontě“ politických pletichářů z tradičních politických stran. Často se chová nepředvídatelně, některé její kroky nedávají z hlediska nezasvěcence smysl: například vyklizení takřka „krvavě vybojovaného“ ministerstva vnitra Radkem Johnem nebo výpad proti církevním restitucím a po něm jeho rychlé, zřejmě ničím „neodměněné“ stažení.

V oblasti trestní politiky se strana tváří jako neúprosná zastánkyně nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Při uvádění této zásady do života ale občas překvapí chováním, jímž ji hrubě zpochybňuje.

V úterý 7. února 2012 pověřený vrchní státní zástupce v Praze Stanislav Mečl podnikl rozhodný krok k tomu, aby se zbavil svého 1. náměstka Libora Grygárka: navrhl ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, aby jej odvolal z funkce.

Je to krok nikterak překvapivý mimo jiné již proto, že Libora Grygárka vytáhl do funkce 1. náměstka odvolaný bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula. Další předzvěstí jeho konce byla kárná žaloba, podaná Jiřím Pospíšilem kvůli selhání Vrchního státního zastupitelství v Praze v kauze Mostecké uhelné společnosti. Stanislav Mečl s ním nechtěl pracovat, proto mu odebral všechny dosavadní pravomoci. Vznikl nepřirozený stav, kdy Liboru Grygárkovi sice formálně zůstalo funkční zařazení, ale jeho úkoly a pravomoc z toho plynoucí vykonává někdo jiný. Jeho odvoláním a jmenováním nového 1. náměstka by byly znova nastoleny standardní poměry.

V březnu skončí mandát ústavní soudkyně Elišky Wagnerové. Ústavní soud ČR tak opustí jedna z nejvýznamnějších postav naší polistopadové justice. Je na místě, aby na uvolněné křeslo usedla opět vysoce hodnotná osobnost.

Shrneme-li nároky na osobnostní a profesní profil soudce Ústavního soudu ČR, porůznu zaznamenané v médiích, a konkrétní výhrady, které při minulých kolech schvalování prezidentových kandidátů zazněly jak ze senátorských lavic, tak od veřejnosti, zjistíme, že absolutně vhodný kandidát nejspíš neexistuje. Pokud by měl vyhovět všem nárokům, na něj kladeným, musel by mít mravní profil Jana Husa, hlubokou moudrost krále Šalamouna, encyklopedické znalosti práva nejen českého, ale také většiny evropských zemí, ovládat nejméně pět jazyků a také jeho znalosti uživatele výpočetní a komunikační techniky by měly být aspoň na úrovni maturanta střední školy výpočetní techniky. Navíc by měl posledních šedesát let prožít o samotě na poušti o koříncích a vodě, aby se nemohl ušpinit stykem s politickými stranami pomnichovskými, předlistopadovými ani současnými a aby nemohl být vystaven korupčním svodům, natož jim podlehnout.

V posledních dnech došlo k zvláštní shodě náhod: téměř současně oslovili veřejnost oba zakladatelé občanského sdružení Šalamoun, spisovatelka Lenka Procházková, která již více než deset let ve spolku nepůsobí, a John Bok, jeho dlouholetý předseda. Oba jsou signatáři Charty 77, oba patřili k výrazným osobnostem disentu z kruhu přátel, soustředěného kolem Václava Havla.

V obecném povědomí se uhnízdil dojem, že novelizace zákonů má účinnost od jejího nabytí směrem do budoucnosti, naopak posuzování minulých právních vztahů podle ní je nepřípustné. Mimo to se udržuje víra, že nová právní úprava a ani nový právní úkon nemají zhoršovat postavení odsouzených. Pokud se po právní moci rozsudku změnil zákon, každé další rozhodování ve věci se vede buď podle původní, nebo podle nové právní úpravy, podle toho, která je pro odsouzeného výhodnější.

Učení právníci v talárech soudcovských i státnězástupcovských, s bílými límečky ministerských úředníků i v uniformách Vězeňské služby ČR vykládají ale pravidla složitěji, pro nás laiky často nesrozumitelně, a v praxi se ukazuje, že tato v našem laickém pojetí někdy neplatí, nebo jsou naopak až přehnaně přísná. A – jak jinak – jejich výklad častěji vyznívá v neprospěch než ku prospěchu odsouzených.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Je neuvěřitelné, jak se téměř z hodiny na hodinu může změnit společenské ovzduší a jeho mediální odraz. Od druhého dne nového roku se zdá, jako by vánoční pohoda a truchlení po Václavu Havlovi nikdy nebyly, a lidé, kteří ještě včera plýtvali energií a časem na rozesílání přání všeho nejlepšího na všechny strany, se stejnou vervou začínají kroutit krky svých bližních, někdy dokonce přímo adresátů přáníček. Média nám ukazují obraz světa, v němž není místo pro laskavost a trochu radosti, je jen bláznivý hon za penězi a boj všech proti všem o moc, ba o přežití.

Dílčím bojištěm je také česká policie, v které na začátku roku vypukly dvě z mnoha epizod „válek policajtů“: Generální inspekce bezpečnostních sborů se pustila do vyšetřování příslušníků protikorupční policie včetně jejího ředitele Tomáše Martince kvůli jejich postupu při vyšetřování kauzy údajně předražených jízdenek pražské MHD, a kázeňským řízením s policejním prezidentem Petrem Lessym doznívají účinky trestního oznámení, které na něj podali krajský ředitel PČR ve Zlíně Bedřich Koutný a jeho náměstek Jaroslav Vaněk.